Leckoho možná překvapí označení Turecka za kolébku civilizace.
Nepočítáme-li přistání Noemovy archy na hoře Ararat (se svými 5137 m n. m. nejvyšší, byť jen hraniční hoře Turecka) během biblické povodně, existují archeologické doklady o tom, že úrodnost naplavenin mezi horními toky Eufratu (turecky Fırat) a Tigridu (Dicle) na samém východě země ocenili už lidé mladší doby kamenné před více než 10 000 lety, když zde jako vůbec první opustili svou dosavadní loveckou a sběračskou existenci a usadili se v žírném kraji natrvalo.
Ačkoli k Evropě patří pouhá tři procenta území dnešního Turecka, skromný to zbyteček někdejší rozsáhlé Osmanské říše, která svými chapadly kdysi opanovala mimo jiné i velkou část Balkánu, má tenhle kousek Thrákie cenu zlata. Leží při něm totiž Bospor a Dardanely (někdejší Helespont), dvě úžiny propojující Černé moře se Středozemním, které mají dalekosáhlý význam ekonomický i strategický. Odedávna tudy proudilo v obou směrech zboží mezi Asií a Evropou a Turkům patří nepřetržitě od 15. stol. Hedvábná stezka z Číny zase vedla přes Anatolskou plošinu vyplňující větší část Anatolie, poloostrova, na němž dnešní Turecko leží a kterému se už od antiky říká také Malá Asie.
Leckoho možná překvapí označení Turecka za kolébku civilizace. Nepočítáme-li přistání Noemovy archy na hoře Ararat (se svými 5137 m n. m. nejvyšší, byť jen hraniční hoře Turecka) během biblické povodně, existují archeologické doklady o tom, že úrodnost naplavenin mezi horními toky Eufratu (turecky Fırat) a Tigridu (Dicle) na samém východě země ocenili už lidé mladší doby kamenné před více než 10 000 lety, když zde jako vůbec první opustili svou dosavadní loveckou a sběračskou existenci a usadili se v žírném kraji natrvalo. Na lokalitě Göbekli Tepe, která je od roku 2018 součástí Světového dědictví UNESCO, byly objeveny pozůstatky dosud nejstarších známých megalitických staveb z doby kolem roku 9600 př. n. l. Nejstarší město světa objevili archeologové v roce 1958 na jihu Turecka na lokalitě Çatal Hüyük, dnes rovněž zapsané na seznamu Světového dědictví. A Urfa na jihovýchodě země se honosí nejstarší sochou člověka v životní velikosti, vytesanou před 11 000 lety.
Po skončení poslední doby ledové nastalo první velké stěhování národů z vyschlých oblastí do těch úrodnějších. Umožnili jim to ochočení koně. Prvními známými etniky na zdejším území byli Chattijci a Churrité mluvící kavkazskými jazyky a žijící tu kolem roku 2300 př. n. l. Zhruba po třech stoletích je pohltili indoevropští Chetité, kteří v Malé Asii vybudovali mezi 18. a 13. stol. př. n. l. první opravdovou říši a založili nejen své hlavní město Chattušaš, ale patrně i slavnou Tróju. Používali bronz a s Egyptem uzavřeli první mírovou smlouvu světa. Jejich jazyk, psaný klínovými znaky asyrsko-babylonského písma, rozluštil v roce 1910 profesor Bedřich Hrozný.
Současníky Chetitů byli na jihozápadě dnešního Turecka Lýkové. Prosadili se vedle nich díky znalosti rud a získávání železa, které si přinesli z oblasti Kaspiku. Většinou s Chetity spíše spolupracovali a mají i podobnou mytologii. Ze své domoviny převzali také pohřbívání do skal nebo do vysokých hrobek. Přibližně v téže době se na pobřeží Egejského moře a podél řeky Menderes (řecky Meandros) usadili Kárové, Řeky časem vytlačení do hor.
Po zániku chetitské říše přišli pravděpodobně z Balkánu Frýgové. Vládli z města Gordionu. Jejich král Midás byl tak chtivý zlata, až mu Dionýsos splnil jeho přání, jež se změnilo v prokletí – vše, čeho se král dotkl, se proměnilo ve zlato. Řeka Paktólos (dnes Porsuk), v níž se nakonec král vykoupal, aby se prokletí zbavil, však opravdu zlatonosná byla. Midás si údajně také vysloužil od Apollóna oslí uši jako trest za to, že v jeho hudebním závodě s Marsyem stranil druhému jmenovanému, ale historici se kloní k názoru, že takové uši byly přímo atributem fryžských vládců. Od Frýgů pochází také kult bohyně Kybelé, který se později rozšířil i jinam.
Dále k jihozápadu se rozkládala říše Lýdů s centrem v městě Sardy. Jejich král Kroisos nechal ze směsi zlata a stříbra razit první mince. Po většině těchto národů zbyla na zeměpisné mapě Turecka jenom jména historických krajů. Na východ země tehdy zasahovala říše Urartu s metropolí Tušpa (dnešní Van u stejnojmenného jezera), kterou sousední Arméni považují za své první království.
Ve 12. stol. př. n. l. kolonizovali západní pobřeží Malé Asie Řekové. Egypťané je nazývali národem z moře, ale přišli jak z ostrovů, tak z pevniny, a to v několika vlnách: Mykéňané, Iónové, Aiolové, Dórové… Původně mířili do Černomoří, ale v pochodu je zastavili Trójané. A tak zřejmě nikoli krásná Helena, nýbrž prosté vyžadování vysokého cla bylo pravděpodobnou příčinou trójské války. Ať už to bylo jakkoli, Řekům vděčí za svůj vznik a skvostnou architekturu světoznámá města Mílétos, Efesos, Halikarnássos (dnešní Bodrum), Pergamon, Smyrna (İzmir), ale třeba i horské Afrodisias (s výjimečným kultem bohyně krásy) či na severu kolem roku 667 př. n. l. založené město Byzantion (pozdější Istanbul; tomuto dnešnímu největšímu tureckému městu je věnováno samostatné číslo – viz ZS 9/2023).
Z Malé Asie pocházely mnohé známé osobnosti jako historik Hérodotos, filozof Diogenés ze Sinópy či další filozof Thalés z Mílétu, první představitel celé nové filozofické školy, která v tomto městě vznikla. Tyto zlaté časy narušili během 6. stol. př. n. l. Peršané – ovšem i jejich satrapa Mausólos po sobě zanechal v Halikarnássu hrobku tak ojedinělou, že se stala jedním z divů světa a vzorem pro další mauzolea.
Peršany přemohl roku 334 př. n. l. Alexandr Makedonský. Podle tradice Frygů měla Asie patřit tomu, kdo rozplete umný uzel z lýčí v jejich metropoli Gordiu. Mladý král ve své dychtivosti či netrpělivosti gordický uzel prostě rozťal, a zajistil si tak místo v dějinách lidstva i slovesnosti. S armádou 35 000 vojáků vytvořil za 11 let největší říši starověku a propojil ji společnou helénskou kulturou.
Poté, co Alexandr v pouhých 33 letech zemřel, říši si rozdělili jeho generálové. Takto vzniklá malá království si postupně ještě před přelomem letopočtu podrobili Římané. Jak bylo jejich zvykem, starou kulturu neničili, nýbrž přejali, stavby renovovali a technicky zdokonalili, takže památky, které dnes v úctě navštěvujeme, nesou už povětšinu římskou úpravu. Byla založena i nová města Iconium (Konya), Caesarea (Kayseri) nebo Sebasteia (Sivas) a v jižní Pamfýlii dosáhla vrcholu rozvoje města Termessos, Perge, Aspendos či Side.
Za římské správy začali právě tady psát dějiny křesťané: V Antiochii (dnes Antakya), v oné době třetím největším městě Římské říše po Římu a Alexandrii, získali své jméno christianos (doslova „kristovci“). První křesťanskou obec tu založili z Jeruzaléma vyhnaní vyznavači učení Ježíše Krista, a to „nikoli na základě původu, nýbrž pokání a křtu“, jak zapsal kolem roku 106 zdejší biskup Ignác. Z Malé Asie pocházejí apoštolové Jan Evangelista a Pavel z Tarsu, ba i sv. Mikuláš.
Císař Konstantin přesídlil v roce 324 do Anatolie natrvalo a na ruinách Byzantia založil Nový Řím, později přejmenovaný na Konstantinopol. Po smrti císaře Theodosia I. v roce 395 se Římská říše definitivně rozpadla a Anatolie připadla na deset století východní Byzantské říši. Křesťanství se v ní stalo státním náboženstvím, v jehož čele stál sám císař, čímž se pravoslaví výrazně odlišilo od římskokatolické církve. Jejich neshody vyvrcholily roku 1204 křížovou výpravou a vypleněním Konstantinopole.
To už ale většina Anatolie patřila – od roku 1071 – tureckým Seldžukům a islámu. Jim vděčí Turecko nejen za první mešity a medresy (církevní školy), ale i za síť skvostných karavanserajů – ubytovacích hostinců při obchodních cestách. Seldžucká říše, řízená z centrální Konye, se však pod náporem Mongolů rozpadla na několik knížectví (označovaných jako beğliky), z nichž nejživotaschopnější se ukázal ten, do jehož čela se v roce 1299 postavil Osmân I. Z dobyté Bursy pak Osmanská říše zahájila svou expanzi nejen po Asii, ale i do Evropy a Afriky. Stala se jednou ze světových velmocí, vládnoucí od jižního Středomoří po Perský záliv a od Kaspiku po Balkán, než tam její rozmach zastavili Habsburkové (1529 a 1683 před Vídní a 1717 u Bělehradu).
Do éry její největší slávy spadá jak dobytí poslední byzantské bašty Konstantinopole roku 1453, tak i přijetí muslimských a židovských uprchlíků z Pyrenejského poloostrova a jižní Itálie. Územního i kulturního vrcholu dosáhla říše v 16. stol. za sultána Süleymâna I. Nádherného, který vládl 25 milionům lidí.
Pod tlakem Rakouska, Ruska a dalších států se říše postupně zmenšovala a nakonec byla definitivně smetena první světovou válkou. Frustrace prohrávajícího Turecka se vybíjela v nelítostných masakrech Arménů, Asyřanů, Řeků a příslušníků dalších menšin. Oficiálně přestala Osmanská říše existovat v roce 1923, kdy generál Mustafa Kemal řečený Atatürk (Otec Turků) vyhlásil sekularizovanou Tureckou republiku. Arabské písmo nahradil latinkou, zavedl křesťanský kalendář, zakázal polygamii a nošení islámských fezů, nařídil používat příjmení, ženám ubral zahalování a přiznal volební právo a prezidentské sídlo přenesl z Istanbulu do centrálně ležící Ankary. Po jeho smrti na prahu 2. sv. války zůstalo Turecko neutrální, teprve v únoru 1945 se přidalo na stranu Spojenců. Protikomunistický postoj prohloubil spolupráci s USA a přispěl k přijetí Turecka do NATO v roce 1952.
Poválečný demokratický vývoj musela několikrát zachraňovat armáda. Naopak řecký puč na Kypru v roce 1974 vyvolal tureckou okupaci severní části ostrova, která trvá dodnes. Potlačování práv Kurdů na východě Turecka zase vedlo ke vzniku tamní extremistické strany. Armáda má v zemi stále silný vliv, avšak za dvacetiletí vlády premiéra a posléze prezidenta Recepa Tayyipa Erdoǧana posílil jak autoritativní režim, tak i role islámu, což Turecku velmi ztěžuje vyhlídky na přijetí do EU, i když celní unie funguje už od roku 1996. Hospodářsky se země trvale snaží o soběstačnost, a to nejen v zemědělské produkci. Levnější, ale kvalitní pracovní síla láká zahraniční podnikatele, montují se tu auta i autobusy, vyváží se elektronika. Celkově však hospodářství, liberalizované v 80. letech, dnes stagnuje. Velkou zátěží je i mnoho uprchlíků z válkou postižené Sýrie.
A tak hlavní nadějí na ekonomický rozvoj země s 83 miliony obyvatel je i přes mnohé negativní ekologické dopady nadále turistický ruch, zejména na mořském pobřeží. O 45 milionech turistů (z toho 200 000 od nás) ročně z dob před pandemií covidu si sice zatím Turci mohou jen snít, nicméně po propadu o 61 % se návštěvnost opět zvedá a Turecko zůstává jednou z turisticky nejvyhledávanějších zemí na světě. Poskytuje nejen běžné turistické služby, ale i zájezdy zdravotního rázu, ať už jde o pobyt v lázních, nebo náročné, ale finančně relativně výhodné oční operace, plastickou chirurgii, stomatologii či kardiochirurgii. Dříve končila turistická sezona s koncem léta, dnes se díky zlevněným pobytům prodloužila téměř na celý rok, což zvyšuje zaměstnanost a snižuje nutnost sociálních podpor. Daní za slevu jsou hromadné návštěvy výroben koberců, kožených výrobků nebo šperků, což ale leckomu z turistů zas až tak proti mysli není.
Parametry
Přiložené dokumenty