x

Poslat produkt e-mailem

Odeslat

Přízrak

- 20 %
Původní cena
399,00 Kč
Sleva 20 %
80,00 Kč
Cena s DPH
319,00
Sleva platí do vyprodání zásob
Cena bez DPH
290,00 Kč
Skladem do 7 dnů
Garantujeme vrácení peněz do 30ti dní
SEVT kód:
13314005
EAN kód:
9788074732218
Autor:
Jo Nesbo
Výrobce:
Popis zboží

Nová kniha od bestsellerového autora Jo Nesba, která vychází na Velký knižní čtvrtek.

Harry Hole se po třech letech strávených v Hong Kongu vrací domů do Norska, nejde ovšem o žádnou zdvořilostní návštěvu. Po příletu okamžitě míří na policejní ředitelství, kde žádá svého někdejšího nadřízeného, aby se mohl ujmout vyšetřování již takřka uzavřeného a objasněného případu vraždy na drogové scéně.

Harrymu je umožněno setkat se s domnělým vrahem, osmnáctiletým chlapcem, jehož Harry dlouho neviděl, avšak který mu kdysi byl velice blízký. Jejich setkání není jediným překvapením, jež Harryho při vyšetřování čeká. Vražda, zpočátku typická pro drogové prostředí, se rozroste do rozměrů, o jakých se Harrymu ani nesnilo. Sám se okamžitě ocitá ve velkém nebezpečí, protože se kvůli svým aktivitám stává velmi nepohodlnou osobou. Většina stop přitom ukazuje jediným směrem. Směrem vzhůru. A také vyšetřování vede k jedinému, nadmíru překvapivému vyústění.

Zdánlivě jasný případ vraždy na drogové scéně se komplikuje a Harry Holle se při jejím vyšetřování ocitá ve velkém nebezpečí. Na konci čeká opravdu překvapivé odhalení.



Ukázka z textu:


Tord Schultz položil kufr Samsonite na pohyblivý pás,
který zavazadlo dovezl do skeneru vedle usmívajícího
se pracovníka bezpečnostní služby.
„Nechápu, že si necháte psát takovéhle služby,“ po-
dotkla letuška. „Bangkok dvakrát do týdne.“
„Sám jsem si je vyžádal,“ odvětil Tord Schultz a pro-
šel bezpečnostním rámem. Kdosi z profesní organizace
agitoval za to, že by se měl letištní personál vzbouřit
a nenechat se několikrát denně vystavovat rentgenové-
mu záření, protože jistý výzkum v  USA prokázal, že
procento pilotů a členů posádek umírajících na rako-
vinu je vyšší než u  zbytku obyvatelstva. Ovšem tihle
stávkoví agitátoři se nezmiňovali o tom, že průměrný
věk dožití je také vyšší. Členové leteckého personálu
umírají na rakovinu proto, že není moc jiných věcí, na
které by mohli umřít. Žijí nejbezpečnější život na světě.
Nejnudnější život na světě.
„Vy chcete tolik létat?“
„Jsem pilot, létání mě baví,“ zalhal Tord Schulz, sun-
dal kolečkový kufr z pásu, vysunul nastavitelnou ruko-
jeť a vyrazil.
Rychle ho dohonila, klapání jejích podpatků na le-
tištní podlaze z šedého mramoru vzor Antique Foncé
osloského letiště téměř přehlušovalo hučení hlasů pod
klenbou z dřevěných trámů a oceli. Bohužel však ne-
přehlušilo její šeptem pronesený dotaz:
„Je to kvůli tomu, že vás opustila, Torde? Je to proto,
že vám zbývá spousta volného času a nemáte ho čím
vyplnit? Proto, že se vám nechce sedět doma a…“
„Je to proto, že potřebuju peníze za přesčasy,“ přeru-
šil ji. To aspoň nebyla úplná lež.
„Já totiž přesně vím, jak vám je. Jak asi víte, v zimě
jsem se rozvedla.“
„Jistě,“ přitakal Tord Schultz, který ani netušil, že
byla vdaná. Vrhl na ni rychlý pohled. Padesát? Bůh ví,

39
jak vypadá po ránu, bez podkladového make-upu a na-
líčení. Povadlá letuška s povadlými letuškovskými sny.
Byl si dost jistý, že se s ní nikdy nemiloval. Rozhodně
ne zepředu. Čí je tahle hláška? Jednoho z těch ostříle-
ných pilotů. Stíhacích pilotů milujících whisky s ledem
a modré nebe. Jednoho z těch, co stihli odejít do pen-
ze, než jim poklesla prestiž. Ve chvíli, kdy chodbou za-
bočovali k budově posádek, zrychlil. Letuška už byla
udýchaná, avšak nadále s ním dokázala držet krok. Po-
kud se mu ale podaří tempo nezmírnit, možná jí dojde
vzduch k mluvení.
„Torde, vzhledem k tomu, že máme v Bangkoku pře-
spat, možná bychom mohli…“
Hlasitě zívl. A spíš vycítil, než uviděl, že se jí to do-
tklo. Po včerejším večeru byl pořád dost vyřízený, po
odchodu mormonů došlo ještě na další drinky a další
prášek. Ne že by toho vypil tolik, aby neprošel testem
na alkohol, samozřejmě, bylo toho však dost na to, aby
se už teď musel obávat, že bude během těch jedenácti
hodin ve vzduchu bojovat se spánkem.
„Koukněte!“ vykřikla letuška oním pitomým glissan-
dem, které ženy používají, jestliže chtějí vyjádřit, že je
něco srdceryvně roztomiloučké.
Podíval se. Proti nim přicházel pejsek se světlou srs-
tí, dlouhýma ušima a smutnýma očima a zuřivě vrtěl
ocasem. Špringršpaněl. Vedla ho žena se stejně světlý-
mi vlasy, s velkými náušnicemi, náznakem všeobecně
omluvného úsměvu a mírnýma hnědýma očima.
„Není roztomilý?“ zapředla letuška.
„Jo,“ odtušil Tord Schultz s obavami v hlase.
Pes v rychlosti přičichl k rozkroku pilota kráčejícího
před nimi. Ten se na zvíře i jeho paničku otočil s po-
zdviženým obočím a  s  úšklebkem, který měl patrně
něco naznačovat, něco klukovského, přidrzlého. Tord
Schultz však kolegovy myšlenkové pohody sledovat

40

nestíhal. Nestíhal sledovat jiné myšlenkové pochody
než své vlastní.
Pes měl na sobě žlutou vestičku. Stejnou, jakou měla
i žena s náušnicemi. Na vestách stálo CELNÍ SPRÁVA/
CUSTOMS.
Pes se blížil, byl od nich už jen pět metrů.
Neměl by to být problém. Nesmí to být problém.
Materiál je zabalený do kondomů a dvojité vrstvy mra-
zicích sáčků. Tudy nemůže proniknout ani molekula
pachu. Prostě se jenom usmívej. Uklidni se a usmívej
se. Ani moc, ani málo. Tord Schultz se obrátil ke štěbe-
tajícímu hlasu po svém boku, jako by vycházející slova
vyžadovala hluboké soustředění.
„Promiňte.“
Minuli psa a kráčeli dál.
„Promiňte!“ Hlas se ozval ostřeji.
Tord Schultz hleděl před sebe. Dveře vedoucí do
budovy posádek nebyly dál než deset metrů. Bezpečí.
Deset kroků a má to v kapse.
„Excuse me, sir!“
Sedm kroků.
„Myslím, že mluví k vám, Torde.“
„Cože?“ Tord Schultz se zastavil. Musel se zastavit.
Ohlédl se s výrazem, o němž doufal, že nevypadá jako
přehnaný údiv. Žena ve žluté vestě k nim přistoupila.
„Pes vás označil.“
„Opravdu?“ Pilot pohlédl na psa. Jak? pomyslel si.
Pes mu pohled opětoval a zuřivě zavrtěl ocasem, ja-
ko by Tord Schultz byl jeho nový kamarád na hraní.
Jak to? Dvojitá vrstva mrazicích sáčků a kondomy.
Jak to?
„To znamená, že vás musíme prohledat. Půjdete se
mnou.“
Nadále měla v očích mírnost, za slovy však nezazněl
otazník. Tord Schultz téže chvíli pochopil, v  čem je
problém. Uchopil služební průkaz na hrudi.

41

Kokain.
Když si urovnával poslední lajnu, zapomněl průkaz
otřít. To bude ono.
Bylo to ale jenom pár zrníček, což by mohl klidně
vysvětlit tím, že si jeho průkaz vypůjčil kdosi na večír-
ku. Tohle teď nebyl jeho největší problém. Kufr. Pro-
hledají mu ho. Jako pilot nacvičoval a opakoval nou-
zové postupy tak často, že jednal téměř automaticky.
Právě o to totiž jde – i když vás zachvátí panika, musíte
udělat právě to, k čemu se mozek z nedostatku jiných
rozkazů uchýlí: držet se nouzových postupů. Kolikrát
si tuhle situaci představoval: celník, který ho vyzve,
aby šel s ním. Promýšlel si, co by udělal. V duchu si
to nacvičoval. Obrátil se s odevzdaným úsměvem k le-
tušce, stihl si přečíst její jmenovku: „Jak vidno, pes mě
označil, Kristin. Můžu vám dát kufr?“
„Kufr vezmeme s sebou,“ ozvala se zaměstnankyně
celní správy.
Tord Schultz se k ní otočil. „Měl jsem dojem, že jste
říkala, že pes označil mě, ne kufr.“
„To je pravda, ale…“
„Mám tam doklady k letu, které si ostatní členové
posádky musí projít. Ovšem pokud si chcete vzít na
triko zpoždění plného Airbusu 340 do Bangkoku…“
Uvědomil si, že se – a to doslova – nafoukl. Zhluboka
se nadechl a v saku uniformy vypjal hrudní svalstvo.
„Jestliže prošvihneme slot, může to znamenat několi-
kahodinové zpoždění a  stovky tisíc korun ztráty pro
společnost.“
„Obávám se, že předpisy…“
„Tři sta čtyřicet dva pasažérů,“ přerušil ji Schultz.
„Spousta z nich děti.“ Doufal, že žena v tom uslyší se-
riózní starost kapitána letadla, nikoli počínající paniku
pašeráka drog.
Zaměstnankyně celní správy poplácala psa po hlavě
a pohlédla na Schultze.

42

Vypadá jako matka, pomyslel si. Žena, která má děti,
a ví, co je odpovědnost. Žena, která by měla mít pro
jeho situaci pochopení.
„Kufr vezmeme s sebou.“
V  pozadí se objevil další celník. Stál tam, široce
rozkročený, paže zkřížené.
„Tak si to pojďme odbýt,“ vzdychl Tord Schultz.
Šéf oddělení vražd osloského krajského policejního
ředitelství Gunnar Hagen se opřel do kancelářské žid-
le a  zkoumavě si prohlížel muže ve lněném obleku.
Naposledy ho viděl před třemi lety, tehdy měl jeho
někdejší podřízený trhlinu ve tváři čerstvě sešitou
a krvavě červenou a vypadal jako vyřízený člověk. Ny-
ní však jeho vypadal zdravě, na těle mu přibylo pár
vytrénovaných kilogramů a ramena mu pěkně vyplňo-
vala oblek. Oblek. Hagen si vzpomínal, že jeho krimi-
nalista nosil džíny a kanady, nikdy nic jiného. Druhou
neobvyklostí byla visačka na klopě saka, která prozra-
zovala, že muž není zaměstnanec, nýbrž návštěvník:
HARRY HOLE. Ovšem na židli seděl stále stejně –
spíš ležel, než seděl.
„Vypadáte mnohem líp,“ pronesl Hagen.
„Vaše město taky,“ odtušil Harry s nezapálenou ciga-
retou pohupující se mu mezi rty.
„Myslíte?“
„Pěkná opera. Trochu míň feťáků v ulicích.“

Hagen vstal a přistoupil k oknu. Z šestého patra bu-
dovy policejního ředitelství viděl, jak se nová osloská
čtvrť Bjørvika koupe ve slunečním světle. Renovace by-
la v plném proudu. Bourání dokončeno.
„Během posledního roku došlo k markantnímu sní-
žení počtu případů předávkování. Ceny vzrostly, spo-
třeba klesla. Vedení města dostalo to, oč žadonilo. Oslo
už není v Evropě na vrcholu žebříčku v počtu předáv-
kovaných.“

43

„Návrat šťastných časů.“ Harry složil ruce za hlavou.
Zdálo se, že snad ze židle sklouzne.
Hagen vzdychl. „Neprozradil jste mi, Harry, co vás
přivádí do Osla.“
„Že ne?“
„Ne. Nebo tedy konkrétněji sem na oddělení vražd.“
„Je snad neobvyklé, když někdo zajde na návštěvu
za bývalými kolegy?“
„Ne, u ostatních, normálně socializovaných jedinců
ne.“
„Hm.“ Harry skousl filtr camelky. „Mým povoláním
jsou vraždy.“
„Snad byly, ne?“
„Dovolte mi to přeformulovat: mojí profesí, mým
oborem jsou vraždy. To je pořád to jediné, o čem něco
vím.“
„Co tedy chcete?“
„Dělat svůj obor. Vyšetřovat vraždy.“
Hagen povytáhl obočí. „Vy pro mě chcete zase pra-
covat?“
„Proč ne? Pokud si dobře vzpomínám, patřil jsem
k nejlepším.“
„Omyl,“ odvětil Hagen a obrátil se zpátky k oknu.
„Byl jste vůbec nejlepší.“ A tiše dodal: „Nejhorší a nej-
lepší.“
„Vzal bych si rád na starost jednu z těch vražd mezi
feťáky.“
Hagen se suše ušklíbl. „Kterou z  nich? Jen za po-
sledního půl roku tu máme čtyři. A v žádné z nich jsme
nijak nepokročili.“
„Gusto Hanssen.“
Hagen neodpověděl, nadále si prohlížel lidi pova-
lující se venku na trávníku. Automaticky mu naskočily
jisté myšlenky. Lidé zneužívající sociální dávky. Zlodě-
ji. Teroristé. Proč vidí tohle, a ne tvrdě pracující, kteří
si zasloužili několik hodin volna na zářijovém slunci?

44

Pohled policajta. Slepota policajta. Zpola naslouchal
Harryho hlasu za sebou.
„Gusto Hanssen, devatenáct let. U  policie známá
firma, dealer a feťák. Nalezen dvanáctého července mr-
tev v jednom bytě v Hausmannově ulici. Vykrvácel po
střelné ráně do hrudníku.“
Hagen se drsně zasmál: „Proč chcete jediný případ,
který je objasněný?“
„Myslím, že to víte.“
„Ano, to vím,“ vzdychl Hagen. „Ale kdybych vás
opět zaměstnal, nasadil bych vás na některý z těch ji-
ných případů. Na ten případ s tajným agentem.“
„Já chci tenhle.“
„Existuje asi tak tisíc důvodů, proč na tenhle případ
nikdy nasazen nebudete, Harry.“
„Jako třeba?“
Hagen se k  Harrymu obrátil. „Patrně bude stačit,
když se zmíním o tom nejpodstatnějším. A sice, že ten
případ už byl vyřešen.“
„A krom toho?“
„Ta vražda nespadá pod nás, nýbrž pod Kripos.
A nemám tu žádná volná místa, naopak se snažím po-
čet zaměstnanců snížit. Taky nejste vhodný kandidát.
Mám pokračovat?“
„Hm… Kde je?“
Hagen ukázal z okna. Přes trávník k šedé kamenné
budově za žlutým listovím lip.
„Botsen,“ přikývl Harry. „Sedí ve vazbě.“
„Prozatím.“
„Zákaz návštěv?“
„Kdo vás vypátral v Hongkongu a pověděl vám o tom
případu? Že by snad…“
„Ne,“ přerušil ho Harry.
„Takže?“
„Takže.“

45

„Kdo?“
„Možná jsem se o tom dočetl na netu.“
„To sotva,“ ucedil Hagen s chabým pousmáním a ne-
tečnýma očima. „Ten případ zajímal noviny jenom je-
diný den a pak byl zapomenut. A nebyla tam uvedena
žádná jména. Uveřejnili jenom noticku o sjetém feťáko-
vi, který kvůli droze zastřelil jiného feťáka. Nic, o co by
se měl někdo zajímat. Nic, díky čemu by se ten případ
vymykal.“
„Kromě toho, že šlo o dva dospívající kluky,“ namítl
Harry. „Devatenáct a osmnáct let.“ Tón Harryho hlasu
se změnil.
Hagen pokrčil rameny. „Jsou-li dost staří na to, aby
mohli zabíjet, jsou dost staří na to, aby zemřeli. Příští
rok by je povolali do vojenské služby.“
„Nemohl byste zařídit, abych si s ním směl promlu-
vit?“
„Kdo vás informoval, Harry?“

Harry si zamnul zátylek. „Moje přátelská spojka

z kriminalisticko-technického.“

Hagen se usmál. Tentokrát se mu smích objevil

i  v  očích. „Vy jste vážně roztomilý. Pokud vím, máte
u policie jenom tři přátele. Bjørna Holma z kriminali-
sticko-technického. A Beátu Lønnovou z kriminalistic-
ko-technického. Tak kdo z nich to byl?“
„Beáta. Zařídíte mi tu návštěvu?“
Hagen se posadil na okraj psacího stolu a Harryho si
prohlížel. Pohlédl na telefon.
„S jednou podmínkou, Harry. Jestliže mi slíbíte, že
se od toho případu budete držet na míle daleko. Mezi
námi a Kriposem teď panuje příměří a dodržujeme pakt
o neútočení, nepotřebuju se s nimi rozhádat.“
Harry se ironicky pousmál. Sesunul se na židli tak,
až si mohl prohlížet sponu na svém opasku. „Takže vy
a ten král Kriposu jste se spřátelili?“

46

„Mikael Bellman u Kriposu skončil,“ vysvětlil Ha-
gen. „Kvůli tomu to příměří a pakt o neútočení.“
„Zbavil jste se toho psychopata? Návrat šťast…“

„Naopak.“ Hagen se dutě zasmál. „Bellman je pří-
tomnější než kdy jindy. Je tady v baráku.“
„A sakra. Tady na oddělení vražd?“
„Nedej bože. Vede už přes rok OVOZ.“
„Koukám, že vám tu přibyly i nové zkratky.“
„Oddělení pro vyšetřování organizovaného zločinu.
Sloučili spoustu starých oddělení. Oddělení loupež-
ných přepadení, oddělení pro potírání obchodu s bí-
lým masem, protidrogové. To všechno teď spadá pod
OVOZ. Přes dvě stovky zaměstnanců, největší odděle-
ní na kriminálce.“
„Hm. To je víc, než měl v Kriposu.“
„Přesto si platově pohoršil. A víte, co to znamená,
když lidi jako on vezmou hůř placenou práci?“
„Jde jim spíš o moc,“ odpověděl Harry.
„To on udělal na trhu s  drogami pořádek, Harry.
Vhodné využívání tajných agentů. Zatýkání a  razie.
Máme tu teď míň gangů a žádné války mezi nimi. Po-
čty předávkovaných klesají, jak jsem povídal…“ Hagen
namířil ukazováček ke stropu. „A Bellman míří vzhůru.
Ten chlap má vyhlédnuté pěkné místečko, Harry.“
„To já taky,“ odvětil Harry a vstal. „Botsen. Počítám,
že až tam dojdu, bude na mě na recepci čekat povolení
k návštěvě.“
„Pokud přistoupíte na můj návrh.“
„Jasně že ano.“ Harry popadl napřaženou ruku své-
ho bývalého šéfa, dvakrát jí potřásl a vykročil ke dve-
řím. V Hongkongu se naučil dobře lhát. Zaslechl, jak
Hagen zvedl telefonní sluchátko, avšak ve chvíli, kdy
už stál na prahu, se přece jenom otočil.
„Kdo je ten třetí přítel?“
„Cože?“ Hagen hleděl na telefonní přístroj a ztěžka
ukazováčkem vyťukával číslice.


Parametry

EAN kód:
9788074732218
Rok vydání:
2014
Vazba:
vázaná
Počet stran:
515

Přiložené dokumenty

    Diskuze

    Máte dotaz k tomuto produktu? Zeptejte se nás!

    Jméno
    Předmět
    Text
    Odeslat
    Vaše hodnocení

    Hodnocení produktu

    Hodnocení:
    Jméno a příjmení:
    E-mail:
    Komentář:
     
    Hodnotit
    Nejsou žádná hodnocení produktu.