x

Poslat produkt e-mailem

Odeslat

Pod parou

- 11 %
Původní cena
369,00 Kč
Sleva 11 %
40,00 Kč
Cena s DPH
329,00
Sleva platí do vyprodání zásob
Cena bez DPH
299,09 Kč
skladem 1 kus
Garantujeme vrácení peněz do 30ti dní
SEVT kód:
72313367405
EAN kód:
9788071975632
Autor:
Terry Pratchett
Výrobce:
Talpress
Popis zboží

40. díl Úžasné Zeměplochy

POD PAROU, TALPRESS 2015 - Ukázka z knihy

Dedikace:
Davidu Pratchettovi a Jimu Wilkinsovi, těm dvěma skvělým inženýrům, kteří naučili své syny zvědavosti.

Je těžké pochopit „nic“, ale mnohovesmír je toho plný. Nic se dostane kamkoliv, vždycky je tam dřív než něco a ve velkém mračně nevědění touží stát se čímsi, prchnout, dopravovat se, vnímat, měnit se, tančit, zakoušet − krátce − být něčím.
A právě teď, když plulo éterem, našlo nic svou šanci. Nic samozřejmě o něčem něco vědělo, ale tohle něco bylo jiné, ó ano, a tak nic tiše vklouzlo do něčeho a plulo dolů s myšlenkou na všechno a naštěstí přistálo na krunýři želvy, takové opravdu velké, a pospíchalo, aby se stalo něčím co nejrychleji. Byl to živel − nic nemohlo být lepší − a ten živel byl najednou polapen! Návnada zabrala.

Každý, kdo viděl, jak se řeka Ankh, plná mnohočetných odporností plazí svým řečištěm, pochopí, proč většinu ryb na ankh-morporský trh musela dodávat quirmská rybářská flotila. Aby městští prodavači ryb svým zákazníkům nezpůsobili fatální gastrické potíže, museli se ujistit, že jejich dodavatelé loví ryby daleko, opravdu daleko od města.
Pro Bowdena Lankoviče, dodavatele prvotřídních ryb a plodů moře, bylo oněch tři sta padesát kilometrů, které ležely mezi quirmskými rybími doky a Ankh-Morporkem, smutně bolestivou vzdáleností… tedy na podzim, v zimě a na jaře a doslova tragickým utrpením v létě, protože cesty do Velkého města se změnily v jednu jedinou, dlouhou výheň. Když jste se jednou… jedinkrát museli vypořádat s tunou teplem zkažených chobotnic, nikdy jste na to nezapomněli. Zápach přetrvával celé dny a pronásledoval vás doslova i do ložnice. Z oděvů jste ho nikdy nedokázali odstranit docela.
Lidé byli opravdu nároční a výkvět občanů Ankh-Morporku, ale i všichni ostatní se dožadovali svých ryb, a to i v nejteplejším období roku. Bez ohledu na to, že dal v Quirmu nemalými náklady vybudovat vlastní ledárnu a druhou na poloviční cestě, nutilo to člověka k pláči, vážně.
A přesně to řekl svému bratranci, Odolenu Lankovičovi, pěstiteli ovoce a zeleniny, kterému se přezdívalo Polní lopatka. Ten se dlouze zadíval do svého piva a pak prohlásil: „Vždycky je to stejný. Malýmu podnikateli nikdo nepomůže. Máš představu, jak rychle se jahody v teple změněj v nahnilý kuličky? No, tak já ti to řeknu. Hned. Mrkneš, a jsou v háji, a to zrovna v době, kdy chtěj jahody všichni. Zeptej se pěstitelů řeřichy a salátu, jak těžký je dostat ty věcičky do města dřív, než jsou povadlý jako dva dny mrtvej pstruh. Měli bysme protestovat na vedoucích místech!“
„Ne,“ zavrtěl hlavou jeho bratranec. „Já už toho mám dost! Napíšeme do novin! Tak se to dělá, když chceš, aby se věci pohnuly. Každý si stěžuje na zeleninu, ovoce, ryby a mořské plody. Musíme Vetinariho přimět, aby pochopil obtíže malého podnikatele. Konec konců, platíme přeci občas daně, ne?“

Malému Mandlíkovi Štědrovkovi bylo deset let, když jeho otec, kovář v Ovčím hřbetu, zmizel v narůžovělém oblaku páry, provázeném prškou kusů výhně a úlomků kovu. V tom děsivém závoji spalující vlhkosti z něj nenašli ani kousek, ale toho dne mladý Mandlomil Štědrovka přísahal při všem, co snad z jeho otce v té žhavé páře zbylo, že si právě z té páry udělá sluhu.
Jeho matka si to ale představovala jinak. Byla porodní bábou, a jak říkala sousedům: „Děti se rodí všude. A já všude najdu zákazníky.“ A tak se Eliška Štědrovková, navzdory přání svého syna, rozhodla, že ho odveze z toho místa, o kterém si myslela, že tam straší. Zabalila jejich celkem skromný majetek a vrátila se i se synem do rodného domu, ležícího nedaleko Sto Lat, na místo, kde lidé nevysvětlitelně nemizí v oblaku narůžovělé žhavé páry.
Krátce potom, co tam dorazili, se jejímu chlapci přihodilo něco důležitého. Jednoho dne, zatímco čekal na svou matku, která byla u komplikovaného porodu, vešel Mandlík do jakési budovy, která mu zvenčí připadala zajímavá. Jak se ukázalo, byla to místní knihovna. Zprvu si myslel, že je plná věcí pro noblesu, samí králové a básníci a milenci a bitvy, ale v jedné osudové knize našel něco, čemu se tam říkalo matematika, a s ní objevil i svět čísel.
A proto také jednoho krásného dne o deset let později sebral všechnu svou odvahu a řekl: „Mami, víš, vloni, když jsem ti řekl, že jdu s kamarády na turistickou výpravu do hor Ṻberwaldu, no, víš… nebyla to tak docela pravda… spíš lež, ale jen taková malá, víš?“ Mandlík se začervenal. „Víš, já jsem našel klíče od tatínkovy staré kůlny a… no, vrátil jsem se do Ovčího hřbetu, udělal jsem si tam pár pokusů a…“ s úzkostí se podíval na matku, „a myslím, že jsem zjistil, co dělal špatně.“
Mandlomil byl připraven na strohé námitky a přísné zákazy, ale na slzy − na tolik slzí − připravený nebyl. Zatímco se ji pokoušel utěšit, dodával: „Maminko, vy a strýček Flavius jste mi dali vzdělání, dali jste mi znalost čísel, a to včetně aritmetiky a těch podivných věcí, které si vysnili filozofové v Efebe, kde si dokonce i velbloudi umí na paznehtech spočítat potřebné logaritmy. Otec nic z toho neznal. Měl dobré nápady, ale neměl dobrou… te-chnol-ogii.“
V tomto okamžiku nechal Mandlík svou matku konečně promluvit a ona řekla: „ Vím, že tě nedokážu zastavit, Mandlíčku, jsi stejný jako tvůj umíněný tvrdohlavý otec, prostě pařez. A to jsi dělal v té staré stodole? Teskno-logii?“ Podívala se na něj obviňujícím pohledem a pak si vzdychla. „Je mi jasné, že ti nemůžu poradit, co máš dělat. Ale zeptám se tě na jednu věc. Jak ti dokážou ty tvoje lido-rytmy pomoci v tom, abys neodešel stejnou cestou jako tvůj ubohý starý otec?“ Pak se znovu rozplakala.
Mandlík vytáhl z kapsy své blůzy něco, co vypadalo jako plochá kouzelná hůlka s posuvným jezdcem vyrobená pro miniaturního mága, a řekl: „Díky tomuhle budu v bezpečí, mami! Poznal jsem tajemství, jak ovládat logaritmické pravítko! Mohu poručit sínusu, co má dělat, a kosínu jakbysmet, a dokonce spočítat tečnu kvadratické křivky! No tak, mami, přestaň už plakat a pojď se mnou do stodoly. Musíš ji prostě vidět!“
Paní Štědrovková se dala velmi neochotně odtáhnout svým synem do velké otevřené stodoly, kterou si její syn zařídil jako dílnu podle vzoru té v Ovčím hřbetu, a v koutku duše se utěšovala dosti nesmyslnou nadějí, že si její syn oproti veškeré pravděpodobnosti našel děvče. Uvnitř stodoly se pak bezmocně zadívala na velký kovový kruh, který se táhl kolem stěn. Po kruhu se s bzukotem pohybovalo něco kovového, co vydávalo zvuk jako veverka v kleci a šířilo kolem sebe zápach kafru.
„Tady je, maminko. Není překrásná?“ zvolal Mandlík nadšeně. „Říkám jí Železná vrtilka!“
„Ale synku, co to vlastně je?“
Široce se usmál a odpověděl „Je to to, čemu se říká pro-to-typ, maminko. Když chceš být inženýrem, musíš mít pro-to-typ.“
Matka se chabě usmála, ale Mandlomil se nedal zastavit. Slova se z něj řinula proudem.
„Jde o to, že než se pokusíš něco udělat, musíš mít nějakou představu, co chceš udělat. Jedna z knih, které jsem objevil v knihovně, byla o tom, jak se stát architektem. A ten člověk, který tu knihu napsal, tam říkal, že vždycky, než postavil nějaký velký dům, si nejdříve vyrobil malý model, aby zjistil, jak to bude fungovat. Psal, že to vypadá nešikovně a zbytečně, ale že postupovat pomalu a pečlivě je jediná cesta, jak se dá postupovat kupředu. A tak ji zkouším pomalu a pozoruju, co funguje a co ne. A abych se ti přiznal, jsem docela pyšný na to, co vidím. Nejdřív jsem udělal kolej dřevěnou, ale pak jsem si řekl, že stroj, který chci vyrobit, bude velice těžký, takže jsem ten dřevěný kruh rozsekal na topení a vrátil se do kovárny.“
Paní Štědrovková se podívala na malý strojek, který běhal kolem a kolem po zemi stodoly, a řekla tónem někoho, kdo se opravdu ze všech sil pokouší věci pochopit, „Ééé… chlapče, ale co to dělá?“
„No, vzpomněl jsem si na tátovo vyprávění, jak pozoroval konvici s vařící vodou a všiml si, že poklička se s tlakem zvedá a padá, a řekl mi, že jednoho dne někdo vyrobí mnohem větší konvici, která bude zvedat mnohem víc než jen větší víko. A já si myslím, že vím, jak vyrobit tu správnou konev, mami.“
„A na co to bude dobré, chlapče?“ podívala se na něj matka vážně. Viděla, jak se oči jejího syna rozzářily, když jí odpověděl, „Na všechno, maminko. Na všechno.“
Paní Štědrovková, pořád ještě v mráčku mírného nepochopení, pozorovala, jak její syn rozvinuje velkou roli dost špinavého papíru.
„Tomuhle se říká modrák, maminko. Musíš mít plán. Na tom máš nakresleno, jak věci zapadají jedna do druhé.“
„A to je taky součást toho pro… pro toto typu?“
Mladík se zadíval do oddané tváře své matky a uvědomil si, že by asi bylo na místě poněkud obšírnější vysvětlení. Vzal ji za ruku a řekl: „Maminko, já vím, že pro tebe jsou to všechno jen čáry a kruhy, ale kdybys ty linky a kruhy a to všechno od sebe uměla odlišovat a číst, poznala bys, že je to obrázek stroje.“
Paní Štědrovková mu sevřela ruku a řekla: „A co myslíš, že bys s tím strojem mohl dělat, můj Mandlíku?“
A mladý Štědrovka se usmál a se šťastným výrazem odpověděl: „Měnit věci, které potřebují změnit, maminko.“
Paní Štědrovková syna chvilku upřeně pozorovala, pak, jak se zdálo, došla velmi neochotně k jakémusi rozhodnutí, takže řekla: „Tak tedy pojď se mnou, chlapče.“
Vedla ho nazpět do domu, kde jeden po druhém vylezli po žebříku na půdu. Tam ukázala synovi na masivní námořnickou bednu, pokrytou prachem.
„Tohle mi svěřil tvůj dědeček, Řekl, abych ti to dala, až si budu myslet, že to potřebuješ. Tady je klíč.“
Potěšilo ji, že po něm nechňapl, ale nejdříve si lodní kufr pečlivě prohlédl a teprve pak ho odemkl. Když zvedl víko, naplnilo se okolí třpytem zlata. „Tvůj děda byl nějakou dobu pirátem, pak se dal ale na víru a měl tak trochu strach a poslední slova, která mi řekl na smrtelné posteli, byla ,Z toho mladíka jednoho dne něco bude, dej na má slova, Eliško, ale ať mě vezme čert, jestli vím co.‘“

Lidé z městečka byli zvyklí na kovové zvonění a rány, které vycházely z početných kováren, jimiž byl zdejší kraj proslulý. Jak se ale zdálo, tak i když si mladý Štědrovka pořídil vlastní kovárnu, nehodlal se věnovat kovářskému řemeslu, možná kvůli tomu ošklivému způsobu, jímž mistr Štědrovka starší opustil tak náhle tento svět. Okolní kováři si rychle zvykli vyrábět záhadné předměty, které jim mladý pan Štědrovka vždycky velmi pečlivě nakreslil. Nikdy jim neřekl, co vlastně vyrábí, ale protože vydělávali spoustu peněz, bylo jim to jedno.
Zpráva o jeho dědictví se samozřejmě rychle roznesla − zlato si vždycky nějak najde cestu, jak se dostat na světlo − a místní obyvatelé se rozpačitě škrabali na hlavách. Jejich hlavní myšlenka byla nakonec vyslovena nejstarším obyvatelem, který pravidelně sedával na lavici před hospodou. „No to mě teda poser! Ten mládenec má to štěstí, že zdědí majlant ve zlatě, a teďkom ho mění na hromadu starýho železa!“
Zasmál se a s ním i všichni ostatní, ale přesto nepřestávali pozorovat mladého Mandlomila Štědrovku, jak vchází a vychází do proutěných vrat staré, téměř zpustlé stodoly, která byla za jeho nepřítomnosti vždycky zamčená na dva velké zámky.
Štědrovka si najal dva šikovné místní mládence, kteří mu pomáhali s výrobou a přesunem některých věcí. Během času byla stodola doplněna několika dalšími kůlnami. Pak najal další pomocníky a zvonění kladiv bylo slyšet celý den, den za dnem. A do místních kruhů pomalu prosakovaly kousky informací.
Ten mladík očividně vyrobil pumpu, zajímavou pumpu, která dokázala vyhnat vodu velmi vysoko. A pak všechno vyhodil a řekl něco jako „Budeme spíš potřebovat ocel než železo.“
Vyprávělo se o štosech papírů rozložených po stolech, protože mladý Štědrovka vymýšlel úžasnou „věcičku“, jak tomu říkal. Je třeba říci, že tu a tam došlo ve stodole k výbuchu, a pak se lidé doslechli o tom, čemu mládenci říkali „Úkryt“. Bylo to to takové užitečné místečko, kam mohli skočit při několika příležitostech, když došlo k nějaké té… nehodě. A pak se začal ozývat neznámý, rytmický zvuk, takové nějaké domácké odfukování. Byl to vážně příjemný zvuk, téměř hypnotický, což bylo zvláštní, protože ten mechanický výtvor, který byl jeho původcem, zněl mnohem živěji, než by od něj člověk čekal.
Místní populace si všimla, že oba hlavní spolupracovníci pana Štědrovky, neboli Štědrovky „Trhlýho železa“, jak mu někteří začali říkat, se poněkud změnili, byli dospělejší a sebevědomější, mladí muži – ministranti tajemné věci za dveřmi stodoly. A žádné množství úplatků v podobě piva nebo vstřícných žen v místní hospodě by je nesvedlo k prozrazení vzácných tajemství stodoly*). Považovali se teď za zkušené mistry ohnivé výhně.

Pozn aut.: Na toto téma padla řada kluzkých poznámek, ale ke zklamání místních ještě neprovdaných děvčat se zdálo, že „Trhlý železo“ Štědrovka a jeho muži našli něco mnohem zajímavějšího, než jsou ženy, a očividně to bylo vyrobeno z oceli.

Pak tady byly samozřejmě ty slunečné dny, kdy mladý Štědrovka a jeho družina kopali na poli vedle stodoly dlouhé rýhy a vyplňovali je kovem, zatímco výheň hučela dnem i nocí, a všichni vrtěli hlavami a říkali: „Bláznovství.“ A tak to pokračovalo, zdánlivě do nekonečna, dokud to nebylo hotovo a bušení a zvonění a tavení kovů přestalo. Pak asistenti pana Štědrovky roztáhli dokořán dvojitá proutěná vrata stodoly a naplnili svět kouřem.
V téhle části Sto Lat se toho dělo velmi málo, takže tohle stačilo, aby se sem začali sbíhat lidé ze všech stran. Většina z nich dorazila včas, aby viděla, že se k nim se sykotem a hukotem něco blíží, že to má kola, která se rychle otáčejí, a jakési tyče, které se pohybují sem a tam a vynořují se z oblaků kouře a bílé páry, a jako vrchol toho všeho, jako bůh ohně a dýmu, nahoře seděl Mandlomil Štědrovka, s tváří staženou soustředěním. Bylo do jisté míry uklidňující, že to cosi má očividně pod kontrolou nějaký člověk – i když někteří z bystřejších přihlížejících by mohli namítnout: „No a co? To lžíci taky.“ Když ale kouřící, hučící, poskakující obluda s otáčejícími se koly a pohybujícími se tyčemi opustila stodolu a vyrazila po kovových pásech přes pole, většina přihlížejících se připravila k útěku. A náhodní přihlížející, kteří se teď změnili v náhodné prchající, v některých případech dokonce v náhodně po sobě šlapající, s nadávkami mizeli do všech stran. S výjimkou, samozřejmě, všech místních kluků bez ohledu na věk, kteří se s vykulenýma očima ve velké skupině hnali za chřestící obludou, a každý z nich si v té chvíli přísahal, že jednoho dne bude i on kapitánem toho děsivého, zhoubného stroje, to je na každý pád jisté! Bude princem páry! Pánem jisker! Kočím ječících blesků!
Jakmile se stroj ocitl venku, kouř, konečně osvobozený, vylétl ze stodoly a cílevědomě se pustil směrem k největšímu městu světa. Zpočátku se pohyboval pomalu, ale postupně nabíral na rychlosti.
Později toho dne, po několika triumfálních přejezdech po krátkých kolejích na přilehlém poli, se pan Štědrovka a jeho pomocníci sesedli.
„Waldo, Davide, dochází mi prachy,“ oznámil jim. „Řekněte svým matkám, ať vám sbalí pár osobních věcí, namažou nějaký ten chleba, a vy připravte koně. Vezmeme Železnou vrtilku do Ankh-Morporku. Slyšel jsem, že je to místo, kde se věci hýbou.“

Samozřejmě, že se lord Vetinari, tyran ankh-morporský, občas setkával s lady Margolottou, guvernérkou Überwaldu. Proč by neměl? Konec konců, on se v Koumském údolí příležitostně setkával i s Diamantovým králem trollů a v jeskyních pod Überwaldem i s Dolním králem trpaslíků, Rydzikem Rydzikssonem. To je, jak každý ví, politika.
Ano, politika. Ten zvláštní tmel, který spojuje podivným způsobem svět, aby neupadl do válek. V minulosti už bylo mnoho válek, příliš mnoho, ale jak každý školák ví, nebo alespoň věděl v těch dnech, kdy školáci četli i něco náročnějšího než jen přebaly křupek, nebylo to dlouho, co málem došlo k opravdu děsivé válce, poslední válce v Koumském údolí. Nakonec to dopadlo tak, že trpaslíci a trollové uzavřeli ne tak docela mír, ale jakési příměří z rozumu, ze kterého by se mohl mír vyvinout. Došlo na potřásání rukou, rukou důležitých a potřásání silné, a tak se zrodila naděje, i když křehká jako myšlenka.
Samozřejmě bylo dobře, pomyslel si lord Vetinari, zatímco kočár se skřípěním pokračoval k Überwaldu, že v růžovém mráčku, který se rozšířil po uzavření proslulé dohody o Smíru z Koumského okolí, byli nakonec i skřeti uznáni za inteligentní bytosti. Ostatní se k nim začali chovat jako k bratrům, i když ne vždycky jako k bratrům vlastním. Přemýšlel, že zvenčí by se to mohlo jevit tak, že je svět v míru, což je ale bohužel stav, který nakonec téměř vždycky skončí válkou.
Zamrkal, když kočár narazil na další velkou nerovnost na cestě. Dal si sedadla v kočáře vybavit zvláštními polštáři, ale prostě a jednoduše řečeno, nic nemohlo změnit cestu do Überwaldu v něco jiného, než v utrpení zvyšované každým výmolem, což vedlo k fundamentálnímu nepohodlí i toho nejotrlejšího cestovatele. Cesta ubývala velmi pomalu, i když zastávky u semaforových věží podél cesty umožňovaly jeho sekretáři, Važuzlovi, získat denní křížovku, bez jejíhož vyluštění považoval Lord Vetinari den za nekompletní.
Zvenčí se ozvala rána.
„Pro boží rány! Copak musíme vážně vjet do každého výmolu, který je na cestě, Važuzle?“
„Omlouvám se, pane, ale jak se zdá, tak Její Milost pořád ještě nedokáže kontrolovat bandity kolem Triklesťského průsmyku. Pořádá na ně často lovecké výpravy, tohle je jedna z nejbezpečnějších cest, ale vidíte sám.“
Zvenčí se ozval výkřik, následovaný dalšími ranami. Vetinari sfoukl svou cestovní lampičku, v jejímž světle si četl, těsně předtím, než jakýsi divoce vyhlížející jedinec opřel o sklo okna hrot střely nataženého samostřílu. Uvnitř kočáru byla tma, ale to lumpovi nebránilo, aby nevykřikl: „Vy tam, koukejte všichni vylízt, a vemte si s sebou všechny cennosti, jinak to s váma dopadne špatně, jasný? A žádný triky! My jsme vrazi!“
Vetinari mezitím klidně odložil knihu, kterou si četl, povzdechl si a řekl Važuzlovi: „Jak se zdá, Važuzle, tak nás přepadli vrazi. No, není to … hezké?“
Važuzlovi se po tváři mihl slabý úsměv. „No a jak, opravdu milé, sire. Vy jste se vždycky rád setkával s vrahy. Nebudu se vám plést do cesty, pane.“
Vetinari si přitáhl plášť blíže k tělu, vystoupil z kočáru a řekl: „Není tady žádný důvod k násilí, gentlemani. Dám vám všechno, co mám…“
A o necelé dvě minuty později nastoupilo jeho lordstvo nazpět do kočáru a dalo signál kočímu, aby pokračoval v cestě, jako kdyby se nic nestalo.
Po nějaké chvíli řekl Važuzel, hnaný nepřekonatelnou zvědavostí, „Co se stalo tentokrát, můj pane? Vůbec nic jsem neslyšel.“
Lord Vetinari, sedící vedle něj, odpověděl, „To oni taky ne, Važuzle. To oni taky ne. Na mou duši, takové zbytečné plýtvání! Jednoho by zajímalo, proč se ti muži nenaučí číst. Pak by poznali můj erb na dvířkách kočáru, a to by je třeba osvítilo!“
Když se kočár znovu rozjel rychlostí, která by se dala nazvat nevyzpytatelnou, a po krátkém zamyšlení řekl Važuzel: „Jenže váš erb, sire, je černý na černém pozadí, a máme velmi temnou noc.“
„Hm, vlastně ano, Važuzle,“ odpověděl lord Vetinari s výrazem, který by se dal v jeho případě považovat za úsměv. „A víte, že to mě vůbec nenapadlo?“


Parametry

EAN kód:
9788071975632
Rok vydání:
2015
Formát:
11x18 cm
Vazba:
brožovaná

Přiložené dokumenty

    Diskuze

    Máte dotaz k tomuto produktu? Zeptejte se nás!

    Jméno
    Předmět
    Text
    Odeslat
    červený přebal knihy | od: Milena Kadlecová 3.12.2015 16:16:05
    Dobrý den, potřebovala bych vědět, zda Vámi prodávaná kniha je nebo není s červeným přebalem, respektive červeným pruhem, kde je uvedeno, že je vydaná k výročí Děkuji Kadlecová
    Vaše hodnocení

    Hodnocení produktu

    Hodnocení:
    Jméno a příjmení:
    E-mail:
    Komentář:
     
    Hodnotit
    Nejsou žádná hodnocení produktu.